Historie upíra
Legendy o "ne-mrtvých", kteří v noci vstávají z hrobů, aby si pochutnávali na krvi živých, jsou společné všem dobám a kulturám. Dokazuje to malba na asyrské váze, zprávy z dob Féničanů, Babylóňanů i starých Indů. Objevují se v řecké mytologii a děsí Egypťany v dobách faraonů. Většina upírů jsou dle lidového podání ženy. Staří Řekové a Římané měli strach z Lamie, napůl ženy- napůl hada, Aztékové si šeptali o Itzpapatol- krvežíznivém motýlovi, Langusir z Malajsie a Bruxas z Portugalska jsou ženy s ptačí hlavou. Jigar-khor z Indie jedla lidská játra, hříšná dánská čarodějka Mara sváděla mužské oběti.
Dnes už si to asi neuvědomujeme, ale právě prastará obava z upírů, z návratu mrtvých do světa živých, přiměla naše předky, aby zemřelé ukrývali do vykopaných hrobů, umisťovali je na hřbitovy na okrajích měst nebo jim dokonce stavěli nekropole, celá města mrtvých, oddělená od měst živých.
Děs před upíry byl znovu a znovu podněcován, protože se nacházely prázdné hroby a mrtvoly, jež nebyly v rozkladu nebo jež měly dosud v žilách krev. Také církev pevně věřila v existenci upírů.
V
Současná vlna zájmu o upíry má své kořeny již v období romantismu, v 19. století. Roku 1819 vydal sekretář známého spisovatele lorda Byrona, W. Polidori, pod jménem svého zaměstnavatele povídku "Upír". Měla obrovský ohlas a vyvolala první vlnu zájmu o upíry. Ta ještě ani nedozněla, když v roce 1897 vychází dílo "Dracula" od Brama Stokera. Hned jeho první vydání zaznamenalo okamžitý úspěch a od té doby román vychází stále znovu. Příběh upíra sajícího krev znají milióny diváků a čtenářů po celém světě z několika filmových a divadelních představení, kreslených příběhů a dokonce i baletu.